PRINCIPY VÝUKY

Od září 2014 jsme úplná škola, máme 6., 7.,  8. a 9. ročník. V návaznosti na druhý stupeň dochází k některým organizačním změnám:

Především je to nový Školní vzdělávací program Kolem sebe, podle kterého jsou aktuálně v roce 16/17 vzděláváni žáci v 1., – 3. ročníku a dále od 6. do 9. ročníku, Zbývající ročníky jsou vzdělávány podle stávajícího – aktualizovaného Školního vzdělávacího programu Na rovině. Budeme se snažit co nejvíce oba programy provazovat, věříme, že rozdíly budou především formální (například názvy předmětů). Nový školní vzdělávací systém se inspiruje aktuálně vznikajícími  ŠVP škol s Montessori programem a ročníky s 2. stupněm a je konzultován odborníky ze SpoMo.

Druhá změna se týká organizace heterogenních tříd. Vzali jsme si příklad ze škol s programem Montessori v Kladně a v Praze Na Beránku a ročníky seskupili do tzv. „TROJROČÍ“ a „DVOJROČÍ“.  Žáci prvního ročníku budou ve třídě s druháčky a třeťáčky. Podobně tomu bude se staršími dětmi, žáci čtvrtého a pátého ročníku tvoří společné dvojročí. Žáci šestého, sedmého, osmého a devátého ročníku se setkávají při projektových úkolech a dnech. Děti sdružené do věkově smíšených skupin po třech letech (6-9 a 9-12) mají podle zkušeností ze světa i z ČR podobné potřeby i nároky na vzdělávání, lépe si vyhoví.

I nadále ctíme a rozvíjíme následující principy Montessori programu:

  • Utváření nového vztahu dospělého k dítěti – respektování individuality a posilování respektu vůči okolí
  • Vlastní objevování poznatků samotným dítětem
  • Připravené prostředí: Věcné prostředí připravené pro aktuální senzitivní období jednotlivých dětí (speciální výukový program a materiály, proces osvojování poznatků)
  • Samostatná práce jednotlivce – Volná – svobodná práce však neznamená, že dítě střídá činnosti bez ukončení nebo nedělá nic. Svoboda nespočívá v tom, že dítě zůstane ponecháno samo sobě, nebo že učitel vůbec nezasahuje do jeho vzdělávání a učebních procesů… Nějakou činnost si dítě zvolit musí. Učitel činnost dětí koordinuje a musí využít své pedagogické dovednosti, aby bez příkazů pomohl najít dítěti činnost, která ho zaujme. Svoboda dítěte je samozřejmě chápána jako povinnost, ne anarchie. To znamená, že pokud se dítě pro něco rozhodne, je jeho povinností práci dokončit. Pokud chce dítě pracovat s určitým materiálem, který ho zajímá – samo se svobodně rozhodne – je jeho povinností dodržet daná pravidla.
  • Dělená odpovědnost – Učitel dává dítěti možnost svobodné volby ve výběru činností, ale současně preferuje a pomáhá vybírat činnost pro dítě, které se nedokáže samo rozhodnout. Dává svobodu dítěti tam, kde je schopné převzít zodpovědnost. Zasahuje v případě, kdy se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost, nebo kde jsou porušována pravidla. Dále učitel podporuje a pomáhá dětem, které pomoc potřebují. Snaží se postupně doprovodit dítě do stádia vlastní odpovědnosti.
  • Práce s chybou – Žáci nejsou za chyby trestáni nebo záporně hodnoceni, ale má jim být ukazatelem toho, co ještě je třeba procvičit či zopakovat. Chyba je chápána jako běžný, přirozený projev v procesu učení, jako užitečná součást řešení problémů a jako bohatý zdroj nových poznatků.  Materiály a pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě vždy samo mohlo zkontrolovat správnost řešení, najít a opravit chybu – vlastní chyby tak napomáhají v dalším učení.
  • Práce s pochvalou – Učitel se snaží používat diferencovaně jazyk tak, aby nehodnotil a neposuzoval, ale dával přitom najevo, že dítě získalo novou dovednost nebo mu projeví náklonnost a účast. Každé dítě potřebuje pocit jistoty, bezpečí, úspěšnosti, aby si ho někdo všímal a aby mělo radost a cítilo sebeuspokojení ze své práce; ale neustálé kladné či záporné hodnocení ze strany dospělých potom omezuje jeho svobodnou volbu činnosti a sebevědomí. Cílem je, aby děti dělaly to, co je vnitřně uspokojuje. S pochvalou se zachází přiměřeně tak, aby se dítě nestalo na pochvale závislé. Dítě má cítit sebeuspokojení z práce, kterou dělá; nedělat práci pro uspokojování představ dospělého, pro pochvalu nebo známky. Pochvala je využívána zejména u nových a nejistých dětí k navození pocitu bezpečí a jistoty. Při této metodě se probouzí u dětí smysl pro vlastní důstojnost a vede je k odmítání pochvaly. Jejich pocit sebeodpovědnosti, sebedůvěry a rovnocennosti pak snižuje pojem chvály.

* Použit text z http://www.montessoricr.cz/principy-montessori-pedagogiky/
zkráceno a upraveno